Ve školním trezoru Základní školy Bratranců Veverkových Pardubice stále leží skvost: 32 let starý rozhovor s Jiřím Bartoškou (†78), který tehdy poskytl pro školní časopis Veverka News. Autentický text nabízí jedinečný pohled na osobnost herce a prezidenta MFF Karlovy Vary, který tuto školu v dětství sám navštěvoval. Rozhovor Jana Motyčky (45) s laskavým svolením přetiskl deník Aha! v doslovném znění.
Reklama
Vzpomínáte rád na naši školu?
„Já jsem na Bratrance chodil, co já vím, asi do třetí třídy a pak jsem přešel na Slovenský povstání, takže kamaráde, to už je prehistorie moje účinkování u Veverků.“
Dostával jste ve škole hodně poznámek?
„Víš, že si to už ani nepamatuju. Já si pamatuju, co bylo včera, takže jsem na tom ještě dobře, ale co bylo před čtyřiceti lety…? No asi jo. Je to normální.“
Zamiloval jste se někdy do své učitelky?
„Ne. Nikdy. Já zastávám názor, že děti, ti prvňáci, mají vztah k takovejm prsatejm, prdelatejm, starším ženským, ty jim asi tak trochu připomínaj ty jejich mámy. A potom, my jsme měli ve škole samý takový nezajímavý baby. Jo, Suková, možná, ta nás učila na Slovenskýho povstání, to byla mladá, docela pěkná baba.“
Učil jste se rád a dobře?
„Ani jedno není pravdou. To je, jako když se zeptáš, jestli kůň jí seno. No, jistěže kůň jí seno. Jak se může některé dítě učit rádo a dobře, pak už to není dítě, ale nějakej mutant dospělýho pacholka. Ale já? Mně se třeba zdá, že my jsme měli tu školu jednodušší. Já, co se dovídám od těch dětí, co končej vysokoškolský vzdělání, pro mě to jsou všecko nóva, co se vod nich dovídám, takže jsem se asi moc dobře neučil. A ještě bych chtěl říct jednu věc, že lidi, co měli samý jedničky na gymplu, tak skončili u pošty. A takoví ti průseráři nebo takoví ti, co tou školou jakž takž procházeli, mají zajímavý profese a v těch prostě něco prezentujou. A takový ty děti, co mají samý všeobecný výborný prospěch, tak se najednou nedokážou specializovat na nic. Za mě ještě platilo, že když měl někdo samý jedničky na základní škole, tak měl ty pohovory a byl přijat na gympl. Takže my jsme na základní škole ještě skončili s vyznamenáním, ale pak už to se mnou šlo horem pádem z kopce.“
Myslel jste si někdy o své učitelce, že je praštěná?
„Určitě.“
Často?
„Takhle. Člověk si to myslel v tom okamžiku, ale když to vyhodnocuje zpětně, tak si vlastně uvědomuje, že byl praštěnej on. Ale to přináší ten věk a vlastně ta konfrontace těch dvou, žáka a toho učitele. Takže je jasný, že tenhle názor panuje. Ale to časem přehodnotíš.“
Jaký jste měl ve škole největší průšvih?
„Neomluvený hodiny na gymplu. Na základce vlastně ne, ale počkej, jo, měl jsem na základce průšvih. Paní učitelce, češtinářce, jsme nesli domů, protože měla zánět žil, diktáty na opravení, a ve třídě byla nějaká Adéla Sůrová, ta tehdá dělala na kožním tady v nemocnici. A to byla takovej šplhoun, taková jedničkářka, a my jsme tý Adě Sůrový ten diktát opravili na pětku, udělali jsme tam hrubky a to víš, že se na to hned přišlo. Tak to byl docela pěknej průšvih.“
Co byste vzkázal čtenářům našeho školního časopisu?
„Nějaké poslání?“
Třeba.
„Ať nekouřej na záchodech, že se to ucpává a potom záchod vyplave a jsou s tím zbytečný problémy. Zásadně kouřit před školou, tam v tom parku. To je můj vzkaz žákům vaší školy.“
